Autosportfoto

Egon Smékal: Bez tvrdé dřiny to nikam nedotáhnete

Jméno Egona Smékala můžete vídat ve startovních listinách českých soutěží již několik sezon. Libozvučný rachot motoru jeho dvoulitrové Hondy Civic Type-R, který je slyšet na kilometry daleko, si nelze splést s jiným soutěžním speciálem.

Čtyřnásobný mistr České republiky ve třídě N3 si na rozhovor pro autosportfoto.sk udělal čas těsně před odjezdem do Valašského Meziříčí na Sheron Valašskou rally.

Egone, patříš mezi stálice české rallyeové scény a troufnu si říct, že jsi bezkonkurenčně nejúspěšnějším pilotem třídy N3 poslední doby. Vzpomeneš si na svoje začátky a cestu až na samotný vrchol enkových dvoulitrů?

Se závoděním jsem začal v roce 2003 s vozem Renault Clio Williams 2.0 s kamarádem Tomášem Adamcem na sedadle spolujezdce. Auto jsme koupili na dnešní poměry za pár švestek s tím, že se prostě budeme jen dobře bavit. Ale u mě je to vždycky srdcová záležitost, jelikož boj mám v povaze zakořeněný.

První seznamovací sezona se odehrála v Českomoravském poháru. Při porovnání techniky a dosažených výsledků bylo jasné, že bychom to mohli dotáhnout mnohem dál. Do ročníku 2004 jsme naše clio vybavili bezsynchronní převodovkou, ale to se ukázalo nakonec jako kontraproduktivní - za celou sezonu jsme dokončili jen jeden závod. To bylo pro mě hodně frustrující, a tak jsem se rozhodl zakoupit nový vůz Honda Civic Type R a zúčastnit se MMČR v rallye a MČR ve sprintrallye.

Začátek sezony byl relativně dobrý, dokázali jsme zajíždět velmi rychlé časy a částečně to i splnilo mé očekávání. Asi deset defektů v sezoně nás však připravilo o lepší výsledky. V tomto roce jsem také vyhrál první závod své kariéry, a to, když jsem požádal o spolupráci Jirku Černocha, toho času navigátora Vojty Štajfa. Ten mě dokázal zrychlit ještě o další vteřinu na kilometr.

V sezoně 2006 jsem jezdil se Zuzanou Chvojkovou, s níž jsem odstartoval další éru mojí kariéry. Vyhráli jsme naši třídu v mezinárodním mistrovství. Právě od této doby kraluji ´en-trojkám´. O rok později jsem pak začal závodit s Janou Balcarovou, se kterou se mi taky dařilo, ale v polovině sezony ji z rodinných důvodů musel vystřídat Jan Mastacan. V této sezoně jsme se zúčastnili prostředního šampionátu, který jsme také vyhráli. Od začátku tohoto ročníku jsme zůstali na domácí rallyeové scéně ve všech dojetých soutěžích neporaženi. Stejné to bylo i v ročnících 2008 a 2009.

V průběhu kariéry jsi měl možnost řídit auto třídy N2, N3 a na jednom podniku ses svezl se Suzuki Ignis S1600. Nakonec jsi ale zůstal věrný třídě N3. Čím tě tak přesvědčila?

Tato kategorie mě zaujala hlavně tím, že ji mám možnost finančně utáhnout a můj rozpočet stačí na kvalitní přípravu a zázemí, což by se mi ve vyšších třídách nepodařilo, anebo by to stačilo jen na malý počet závodů ve sprintovém šampionátu. To mě ale neuspokojuje. Raději pojedu s Type R velký mistrák než jenom pár kilometrů se Super 1600 nebo ´PéVéčkem´ na sprintech. Jednodenní soutěže jsou dobrou disciplínou, ale ke skutečné rallye jim něco chybí.

Jaké bylo svezení s ignisem? Z doslechu vím, že jsi byl nadšený...

Se suzukou jsem se svezl v rámci otestování vozu této kategorie na Rallyesprintu Jeseníky v roce 2008. Před startem jsem s autem ujel asi jenom osm kilometrů, ale výsledek byl velmi dobrý. Skončili jsme na čtvrtém místě ve skupině A a od poloviny soutěže jsme již jezdili srovnatelné časy s mistry této skupiny. Minulý rok na Valašské RallyeŠou v Kopřivnici jsem ještě pilotoval produkční auto. Jízda se mi hodně líbila. I časy byly na první takové svezení poměrně dobré.

Jsi známý precizním přístupem k závodění. Ať už se jedná o přípravu na závody či technickou stránku auta. Je to klíč k tvým úspěchům?

Se soutěžením jsem začal již ve čtyřech letech. Od té doby až do vojny jsem závodil ve sjezdovém lyžování, kde jsem posbíral také hodně vavřínů. Po vojně jsem se věnoval ještě dalším sportům, abych se ve třiatřiceti dostal k vytoužené rallye. Co se týká závodění, tak se snažím být precizní už od kompletní přípravy. To mě naučilo už lyžování a kickbox.

Mým heslem je „těžko na cvičišti, lehko na bojišti". V lyžování jsem si zatrénoval například s Olgou Charvátovou, v kickboxu to byl Robert Býček. Takové zkušenosti jsou k nezaplacení, tedy pokud jste natolik chytří, že si z toho dokážete něco odnést. Hlavně ale přijdete na to, že jen talent nestačí. Bez tvrdé dřiny a přípravy se to nikam dotáhnout nedá.

Přestože ses vloni potýkal se značnými technickými problémy tvého civicu, dokázal jsi vyhrát titul. Podařilo se ti najít příčinu těchto obtíží?

Na přelomu sezon 2008 a 2009 jsme měli opravdu velké problémy s technikou. V Českém Krumlově jsme auto dotáhli do cíle skutečně jen na Coca-Colu, kterou jsme prolévali spojku. Nakonec jsme vyhráli jen ´díky´ výpadku našich konkurentů. V Hustopečích jsme ale museli odstoupit hned po začátku soutěže. Jednalo se o několik závad současně. O to víc mě mrzí, když do auta investujete opravdu velké peníze a výsledek se nedostaví. Pravdou je, že i mechanikům se někdy nemusí dařit. V tom byl asi ten hlavní problém.

Čtyřikrát jsi vyhrál mezinárodní titul. Který z nich byl nejtěžší a z jakého jsi měl největší radost?

Nejtěžší byl asi ten v roce 2006, ale hodnotit to takhle nejde. I obhajoby jsou obtížné. Hlavně ve třídě, kde nejezdí tolik vozů. Jeden nedojetý závod znamená nutnost vyhrát další čtyři, když stahujete náskok svých soupeřů po pěti bodech. A vyhrávat soutěže v Čechách není taky úplně jednoduché, protože domácí jezdci jsou na svých tratích hodně rychlí a porazit je znamená jezdit na doraz. Ale právě tohle se mi na rallye líbí - když někam přijdete, jste tam poprvé, natrénujete a vyhrajete.

Na závody odjíždí snad každý jezdec s cílem být co nejrychlejší. Ne vždy se to však podaří. Jak jsi na tom s psychikou? Dokáže tě rozhodit, když je někdo rychlejší a ty na něj prostě a jednoduše nestačíš? Kdo je vůbec tvým největším sokem?

Když už se mi nedaří být nejrychlejší, tak se snažím ještě zrychlit a tlačit na soupeře jak jen to jde. Tempo se pak zvyšuje a povětšinou to dopadne tak, že soupeř udělá chybu nebo opustí nedobrovolně trať. V naší třídě je ale dost kvalitních jezdců, s nimiž se musí počítat. Budu jmenovat Petra Křížka, Martina Radu, Josefa Čermáka, Roberta Vodičku, Petra Pelecha, Jiřího Krajčíka a sprintery Jaroslava Roubíčka, Jiřího Ševečka, Davida Štefana, Martina Kašíka, ale i další, se kterými se moc často nepotkávám.

Již několikrát jsi vyrazil závodit do zahraničí. Jak se ti tam líbilo?

V zahraničí jsme se ukázali v rámci Mezinárodního mistrovství České republiky, takže na slovenském Matadoru a rakouském Jänneru. Kromě toho jsem dvakrát vyrazil do Francie na Rallye Antibes, a to v sezonách 2008 a 2009. Soutěž se jezdí na starých tratích Rallye Monte Carlo a její rychlostní zkoušky jsou opravdu extrémní po všech stránkách. Proto jsem si vybral právě tento závod.

V prvním případě jsme měli už dost četné problémy s technikou, a tak jsem odjížděl s dost rozpačitými dojmy. Ani vloni se nám problémy nevyhnuly, když jsme jeli s vadným tlumičem, ze kterého nám unikal olej a mazal tak brzdový kotouč a pneumatiku na levém předním kole. Po dvou sekcích už jen mlátil navolno. I tak jsme ale jeli v plném nasazení a vyhráli jsme třídu. Letos bych chtěl opět vyrazit na nějakou zahraniční soutěž. Prozatím mám vybranou Rallye Mont-Blanc nebo Rallye de Valois. Ještě ale nevím, jak se rozhodnu. To se ukáže až v průběhu sezony.

Letošní sezona je na startovním roštu. Jaké sis stanovil cíle? Kdo tě bude navigovat?

Pro letošní rok zůstává mojí prioritou další obhajování vítězství ve třídě z minulých ročníků velkého šampionátu. Zároveň bych chtěl prohánět soupeře ze silnějších kubatur. Se spolujezdcem Davidem Šmeidlerem pojedeme navíc ještě Pirelli Cup.

Internetovou prezentaci Egona Smékala najdete na adrese www.egonsmekal.cz.