Autosportfoto

RALLYE ARGENTÍNA – CHILE 2009 podľa Josefa Kalinu

Každý opravdový, nebo jen nadšený „offroadista“ už asi zavítal do nádherné oázy s čarovným jménem Ksar Guillan ve středním Tunisku. Mimochodem. Oáza tvoří jakousi pomyslnou hranici osídlené země, kam ještě vede „normální“ silnice (dokončená před rokem) a odkud už se táhne jenom krásná, zlatá, písečná poušť, postupně svíraná z obou stran Alžírskou a Libyjskou hranicí. Dva krát dva kilometry malebné palmérie uprostřed dun, protkané záhadnou říčkou, která mizí a zase se objevuje, s termálním rybníčkem na okraji, jenom docela málo páchnoucím po síře, lákají k lenošení a totální relaxaci.To ovšem nebyl náš případ.
                                                                                                  

Soustředění KM Racing Teamu mělo několik zásadních úkolů. Tlak vědomí, že za necelých 5 týdnů posíláme techniku za moře do Ameriky nám rozhodně nedodával klidu k podřimování pod palmami. Všichni naši čtenáři už byli informováni o kombinaci motocyklové a kamionové sekce týmu a tak alespoň stručně o technice:

Ke Kátéemkám v klasickém, těžkotonážním dakarském provedení není moc co dodávat, snad jenom, že fungovaly spolehlivě i během divočení tří jezdců, kteří společně s Pepíkem Macháčkem na čtyřkolce uváděli přítomné novináře a sponzory v naprostý úžas. Teprve z pětimetrové vzdálenosti přímo v dunách si člověk uvědomí, jaké je to citlivé umění ovládat tak těžkou motorku v tak šílené rychlosti.
                                                                                              

Hoši si, jak říkají prostě „zaprasili“ a nikdo se přitom „nezkrysil“. V překladu do češtiny to znamená, že při divokých jízdách křížem krážem nedošlo ke zranění i když nějaká „držka“ (tomu jistě každý rozumí) při tom byla. Uf!!

Kamion má tu jistou výhodu, že se při takové akci mohou novináři posadit přímo dovnitř vedle pilota a zažít si to doslova na vlastní kůži a kosti. To už vám, ale jistě popíšou sami.

V minulém článku slíbený žluťásek se opravdu vylíhnul do velké krásy a docela zajímavých jízdních vlastností. To se prostě musí zažít. Na druhou stranu ovšem je komplikovanost takového pouštního speciálu obrovská a pokud je úplně nový „ tzv. funglovka“ je řešení drobných problémů denním chlebem mechaniků. Ostatně to byl také hlavní důvod této přípravné akce. Ježděním kolem „prasečáku“ v Sedlčanech se toho příliš nevyjeví.
                                                                                                     

Tak, jak to probíhalo?
Hned po příjezdu jsem napsal spolu se „Stopařem“ Fajtlem dvě zhruba 40ti kilometrové trati, jednu technickou a hodně písečnou, druhou vedoucí klasicky rozbitou africkou pistou, nepoměrně rychlejší. To je důležité ze dvou důvodů. Pilot jezdící po známé trase neriskuje příliš rychlou jízdou do neznáma a současně může otestovat vůz v opravdu hraničních situacích. Podvozek musí dostat, jak se říká „kartáč“ a hnací soustavu je třeba ohřát na provozní (rozuměj extrémní) teploty a záběr. A můžete vzít jed na to, že se něco ukáže. To už vám, ale moji milí, nevykecám. Stejně to spravíme, i když času je sakramentsky málo.

A nyní, co všechno bylo dobře. Tak hlavně! Nové auto z „konstrukční kanceláře Macík“ se chová opravdu vzorně i při velkých rychlostech, takže už jenom ten měsíc na vychytání detailů a je to dobré. Druhá Liazka také něco potřebuje, ale to už jsme věděli předem. To samé platí i o těžkém doprovodném autě. Docela dost práce!
                                                                                    

Neméně důležitým úkolem soustředění týmu byl výcvik spolupráce při budování tábora po každodenní etapě v závodě a organizace práce mechaniků. Zdá se to být triviální, ale sladit pohyb sedmnácti lidí na malém prostoru (cca 20×20 m), kteří si berou materiál a nářadí z jednoho zdroje, přičemž mají různorodé úkoly a pracují ve spěchu, není vůbec jednoduché.
A to nejsnažší, ale možná úplně nejdůležitější!!

Celý smíšený tým se v této podobě setkal poprvé kompletní a jak dobře víme, tak testování mezilidských pnutí je často důležitější než testování pnutí materiálu. V tomto ohledu se zdá být vše v pořádku. V Tunisu nás bylo 25 a to už je docela slušný test lidské spolupráce.
                                                                                               

Tak, aby to vydrželo!

Ing. Josef Kalina, www.martinmacik.cz