Autosportfoto

Igor Drotár: Závodění? Berte to jako hru

Když mi jednou odpoledne zazvonil telefon a na displeji jsem uviděl neznámé číslo, byl jsem ještě celkem v klidu. Zbystřil jsem až při opětovném a důkladnějším pohledu na svítící krabičku, jelikož číslo nebylo ze žádné sítě českého mobilního operátora... „Ahoj kamaráde, tady Igor Drotár!" ozvalo se ihned po mém stisku zeleného tlačítka.

Ano, opravdu mi volal jeden z nejslavnějších slovenských závodníků, abychom si smluvili den a hodinu, kdy společně stvoříme následující povídání. Musím předeslat, že přepis našeho rozhovoru vám nabídnu kompletně v češtině, i když Igor mluvil libozvučnou slovenštinou. Přeci jen jsem přišel na svět nedlouho před sametovou revolucí a necítím se na to, abych jakkoliv prznil pravopis jazyku našich sousedů...

Igore, troufám si říct, že patříte mezi ikony nejen slovenského rallyesportu. Kolikátou sezonu jste už vloni „odkroutil" a kolik jich chcete ještě absolvovat?

I přes to, že tato otázka není nijak zvlášť těžká, musím se nad ní zamyslet. Je to už totiž poměrně dlouho, co jsem začal soutěžit. Pokud si dobře vzpomínám, v kolotoči automobilových závodů jsem už pětatřicet let, z toho třicet sezon jezdím na body. Co se týká budoucnosti, nemá smysl nijak přemítat - dokud si budu nejen já, ale i moji příznivci, fanoušci a kritici myslet, že to má význam, budu závodit. Až pojedu natolik pomalu, že to nebude mít vůbec žádný smysl, pověsím kombinézu na hřebík.

Vaše jméno je v posledních letech spjato se značkou Škoda, když po tratích vodíte velmi atraktivním stylem Octavii WRC. V minulosti jste sedlal několik různých značek i typů soutěžních automobilů. Jaké je svezení s WRC na rozdíl od ostatních vozů?

Každé auto má nějaký charakter, charisma a něco, co je z něho cítit nejenom když v něm sedíte. Cítí to i lidé kolem trati. Všechny závoďáky jsou něčím výjimečné. Některé byly silné, jiné měly dobrý podvozek. Sedmimílovými kroky ale všem utekly Fabia WRC a Octavia WRC, potom následovala, alespoň podle mého vlastního pocitu, Toyota Celica GT Four a Lancia Delta HF Integrale.

V loňském roce jste skončil ve slovenském šampionátu třetí a stanul jste na stupních vítězů vedle Jožky Béreše a Grzegorze Grzyba. Jaký je to pro vás pocit, když proháníte jako zkušený mazák služebně mnohem mladší jezdce, kteří jsou nyní v nejlepších závodnických letech?

Takové porovnání mě velmi těší a inspiruje. Jožka Béreš měl v loňské sezoně podle mého názoru excelentní formu a uměl jet velmi rychle a elegantně. Když jsem ho potom někde dokázal porazit, měl jsem z toho ohromnou radost. Je to úžasný pocit, když soupeřím s takovými špičkovými jezdci. Dává mi to sílu a energii do dalších soutěží.

Proslýchá se, že se v letošní sezoně představíte s novým soutěžním náčiním. Co je na tom pravdy?

Už dřív jsem avizoval, že v roce 2010 pojedu s autem, které představím na loňském Pražském rallysprintu. A právě tam se nám podařilo uskutečnit start se Škodou Fabia WRC, která na mě udělala veliký dojem, proto s ní pojedu celou letošní sezonu. Nebude to sice stejné auto, nýbrž speciál od jiného pronajímatele, který je však neméně dobrý.

Na kterých závodech vás fanoušci uvidí? Objevíte se opět i v Čechách?

Naší prioritou budou starty v kompletním Mistrovství Slovenska v rallye, národní Preteky automobilov do vrchu (PAV), poté některé české rallyesprinty a akce našeho hlavního partnera Liqui Moly. Pokud tedy nebudou kolidovat termíny automobilových soutěží a kopců, měl bych se objevit na pěti až šesti jednodenních závodech v České republice.

Stanovil jste si před startem sezony nějaké cíle? Jak vás fanoušci znají, určitě se budete chtít s Vladom Bánocim především dobře pobavit...

K tomuto sportu přistupujeme s cílem pobavit se. Musí to být ale takovým stylem, aby z toho byl nějaký přínos. Zároveň musíme udělat dobrou reklamu našim reklamním partnerům. Tak jako každý rok jsem maximalista, tudíž uděláme všechno proto, abychom se stali absolutními mistry Slovenska v rallye, na kopcích chci jezdit vyrovnaně s mým největším rivalem Martinom Koišom, a co se týká českých sprintů... závodění v Čechách není proti silné konkurenci vůbec jednoduché. Tím v žádné případně nechci snižovat úroveň slovenského šampionátu - i my máme jezdce, kteří jsou schopni v Čechách vyhrávat. Pokud se nám tedy zadaří a termíny závodů nebudou kolidovat s vrchy, budeme rádi, když se co nejčastěji postavíme na stupínek nejvyšší.

To nejsou malé ambice...

Nebudeme přeci jezdit na závody, abychom dojeli pětadvacátí. To ten sport nemusíme dělat.

Až na úplný závěr jsem si nechal dotaz, který mě jako aktivního spolujezdce zajímá asi nejvíc. Na mnohých onboardech z vašeho auta je vidět právě ta již zmíněná uvolněná atmosféra. Jak stíháte vnímat zatáčky, metry, vtipné hlášky spolujezdce, povídat si a přitom jet tak neskutečně rychle? Pochopím to někde, kam je vidět a jede se ve dne. Ale ty noční erzety, kde by se ztratil snad i chodec... Opravdu všechna čest!

(směje se) Musím říct, že tato otázka mi výborně padla, jelikož mě přímo chválí. Hodně fanoušků se ptá, jak je možné, že časy jsou i přes to, co se děje v autě, tak rychlé. Všechno, co v kokpitu děláme, je naprosto spontánní, přirozené a nad ničím s Vladom nepřemýšlíme. Pokud je ovšem všechno v pořádku. Když jsme potom nervóznější, atmosféra je v autě zase trochu jiná. Všechny posádky závodění nějak prožívají, jen to akusticky nedávají tolik najevo. Základem úspěchu je hra a uvolněná atmosféra. Přístup k soutěžení jako ke hře je velmi podstatný.

A má na tom podíl také to, že některé tratě důvěrně znáte?

Určitě. Když jsem se ale podíval na onboardy z loňských nočních erzet, uvědomil jsem si, že tyto testy jsme jeli poprvé. Samotného mě to překvapilo. Hlavním důvodem našich časů je především to, že se s Vladom známe už padesát let! Poprvé jsme se potkali v pěti šesti letech a od té doby jsme přáteli v osobním i sportovním životě. Devadesát devět celých devět procent mé kariéry jsme jezdili společně. Já znám dokonale jeho, on zase mě. Vlado ví, kdy se bojím, kdy to zvládám a kdy ne. Umí mě rozesmát, popohnat nebo naopak přibrzdit.