Rallye Monte Carlo mi dalo opravdu hodně...

Rallye Monte Carlo mi dalo opravdu hodně. Dalo mi hodně zkušeností, hodně nových vhledů a dojmů, ale dalo mi upřímně taky hodně zabrat. A to od samého počátku myšlenky, pokusit se start na Monte vůbec realizovat. 

Myšlenka ve mně zrála opravdu dlouho. O plánech startovat na Monte, jsem klukům v týmu poprvé řekl už na začátku sezóny 2024. Monte je pro mě, jako pro rally jezdce a celoživotního fanouška tohohle krásného sportu, úplně nejvíc. Od mala jsem prožíval každý start nové sezony, focení před monackým casinem. Dvacetiminutový komentář pana Kmenta ze sestřihu ročníku 2003, bych možná doslovně odříkal ještě dnes. Vůbec ve mně tenhle závod vždy budil neskutečné emoce a když ostatní děti u nás na vesnici sáňkovaly, já jsem na svém horském kole pokoušel na sněhu a ledu osud svých choulostivých partii. Nebo když jediným přístupem k čerstvým informacím, byla stránka 280 teletextu ČT a já místo školního oběda utíkal domů, abych se podíval, jak Kresta zajel Col de Turini. S Romanem Krestou jsem to jako malý kluk vůbec dost prožíval. Ročníky, kdy s Octavii, 206, Accentem, nebo Focusem, proháněl McRaea, Sainze, Burnse nebo Loeba, mi v paměti zůstanou navždy. Nebylo to ale jen o výjimečnosti samotné Rallye Monte Carlo. Líbil se mi i ten příběh, chuť a drive, se kterým Roman vždy hledal cestu, aby na startu Monte Carla s českou vlajkou několik let po sobě nechyběl. Později, když jsem už sám závodil, odmítal jsem pravidelně nabídky kamarádů na to, abych se k nim na Monte připojil jako divák a vždy měl jasno v tom, že musím zůstat doma a pracovat na tom, abych se tam jednou dostal ne jako fanoušek, ale jako závodník.

Na realizaci startu na Monte s naším GR Yarisem, jsem pracoval celý loňský rok. A poslední měsíce opravdu intenzivně. Aby celá vize dávala větší smysl, výhled byl dokonce na více závodů ve WRC2. Současně s tím jsem si rovnal i myšlenky na celou sezónu 2026. Co vylepšit v boji o titul MČR, jak se posunout dál jako jezdec, jak se jako sportovec dostat k lepším podmínkám na přípravu, jak stabilizovat tým. A jednou z věcí, které jsem přijal za zásadní, bylo rozhodnutí nejet žádný další závod, na který nebudu mít 100% rozpočtu. A jak se blížily Vánoce a s nimi i uzávěrka přihlášek na Monte, bylo mi čím dál víc jasné, že na to potřebné peníze nedám dohromady.

Kromě téhle tvrdé reality, jsem ale při těch mnoha schůzkách měl to štěstí potkat spoustu zajímavých lidí. A mluvit s nimi nejen o závodech a práci, ale i rodině, zdraví a o životě obecně. Pomohlo mi to si začít ještě více vážit toho, co v životě mám. I toho, jakou cestu jsem v rally dosud ušel. A hlavně jakým způsobem a s jakými hodnotami. Jaké lidi jsem při tom potkal a co vše mi to do života dalo. Pomohlo mi to si uvědomit, že to není zas tak dávno, co jsem v mamčině stodole natíral štětcem podlahu svého favorita. A že není samozřejmost sedět v takové technice, v jaké dnes sedím. A že každý nedostane tu šanci to zažít. Ale taky, že by možnost závodit na Monte, nemusela být už nikdy takhle blízko. A schválně jsem použil slovo ZÁVODIT. Vždycky jsem totiž snil o tom na Monte Carlu nejen startovat, ale o tom na Monte Carlo jet a závodit tam!

A tak jsem jednal podle toho, jak jsem to cítil a přihlášku na Monte jsme krátce před Vánoci poslali. Přestože jsem věděl, že rozpočet na to není naplněný, a přestože jsem sám sobě slíbil, že přesně za těchto podmínek, do toho nepůjdu. Celkem logicky to tak pro mě nebyl moment nějaké úlevy nebo oslav. Naopak jsem věděl, že je přede mnou ještě spoustu práce, abychom start na Monte opravdu byli schopní vůbec zrealizovat. A to nejen po stránce rozpočtu, ale i třeba po stránce logistiky.

Letošní ročník Monte Carla totiž nebyl v tomto ohledu nejsnazší a bylo potřeba dobře promyslet veškeré přesuny aut i lidí, testy, hotely, určit kdo obstará to a tohle, když já i Radek budeme zrovna o 400 km dál, a tak podobně. Pro zajímavost například hotely. Na těch plánovaných 10 dní pobytu ve Francii jich bylo pro náš tým potřeba celkem 6. V tomhle směru mi pomohl i Honza Černý, který start na Monte také plánoval a byl ochotný mi přenechat dvě svá dlouho zarezervovaná místa v okolí Gapu. Naopak mě třeba překvapilo, že startovné do závodu, bylo ve skutečnosti nižší než startovné na Central European Rally. Na Monte Carlu byli ledový špioni už „v ceně startovného“ kdežto na CERu, bylo potřeba uhradit 1500 € poplatek navíc. Dlouho před startem Monte bylo ještě nutné zaslat rezervační poplatek za pneumatiky Hankook i předepsaný benzín, což spolu s registrací do WRC2 představovalo dalších zhruba půl milionu českých korun.  A to byl pořád ještě prosinec.

Příjemnější záležitostí bylo zajištění testu v Březovích, krátce po Novém roce. Vše klaplo podle představ a vyšly dokonce i skvělé sněhové podmínky. Možnost tesu jsme nabídli i týmu Brynda Racing a spolu s námi tak jezdil i Filip Kohn. Pro mě bylo zásadní, že jsem si mohl vůbec poprvé vyzkoušet jízdu na malých „monte“ hrotech. Do té doby byla má jediná, asi dvoukilometrová, zkušenost z loňského shakedownu před Janner Rally. Došlo i na porovnávání více variant specifikace tlumičů, čas jsme věnovali i nastavení diferenciálů a zkoušení kombinací s pneumatikami bez hřebů. Na získané zkušenosti jsme pak navázali ve Francii, na našem sobotním testu v blízkosti Gapu. Podmínky nás nečekaly vůbec snadné. Testovací úsek byl krásný, ale po prvních 500 metrech přešel povrch trati do velké vrstvy deštěm promočené břečky a bylo zpočátku složité, dostat se vůbec do cíle. V první jízdě se mi to ostatně nepovedlo, když jsme sklouzli do sněhového mantinelu. Naštěstí se autu nic nestalo a další pokračování testu to zásadně nenarušilo. Složitým podmínkám jsme se snažili přijít na kloub a velký přínos měly najeté kilometry třeba s ohledem na použití různých režimů ALS. V tomhle směru nám zkušenosti s Yarisem pořád spíš chyběly. Ale na tratích, kde se vám asfalt se sněhem nebo ledem, vystřídá klidně několikrát během jednoho kilometru, musíte být připravení velmi dobře i z tohoto úhlu pohledu. Dlouhý, ale úspěšný test jsme zakončili v příjemné horské pizzerii, kterou zdobily všemožné artefakty s logem Rallye Monte Carlo. Hezká chvilka pro celý tým, po níž se šlo rychle spát.

Neděle totiž měla pro mě s Radkem brzký budíček, následovaný 4hodinovým přesunem do Monaca. Tam jsme v poklidu absolvovali administrativní přejímku a v odpoledních hodinách zahájili seznamovací jízdy. Hned na úvod nás kromě speciálky na trati závodu Formule 1 čekaly RZ poslední, tedy nedělní etapy, včetně legendární Col de Turini. Bylo trochu nezvyklé psát rozpis s tak velkým předstihem. Věděli jsme, že pokud se nám podaří dostat se až na tyto rychlostky, bude to přesně o týden později. Ještě větší respekt pak budila skutečnost, že jsme během prvního dne na tratích nenarazili na vůbec žádný sníh a předpověď pro závod stále naznačovala velké množství srážek. I další dva dny seznamovacích jízd probíhaly bez výraznějšího zádrhele a na převážně suchých tratích. Sníh zůstával jen na pár místech jedné z pátečních erzet. Právě nejdelší páteční etapa se nám líbila asi nejvíce. Nabízela mix technických francouzských tratí, ale s množstvím katů a blátivých i uskákaných míst. S Radkem jsme se ale těšili na všechny úseky těžkého závodu.

Trochu volnější režim nabízela středa. Na programu byl „jen“ odpolední shakedown, který jsme z důvodu rizika defektu absolvovali jen jednou. Použité pneumatiky se započítávaly do celkového limitu (36 pneumatik pro závod), a tak jsme se pro tentokrát rozhodli pro konzervativnější přístup. S ohledem na aktualizovanou předpověď počasí pro závod, jsme náš jediný průjezd absolvovali na „crossu“ slicku a sněhové pneumatiky. Konečně jsem tak měl možnost vyzkoušet i tuto variantu. Zbylý středeční čas jsme s Radkem využili k doladění rozpisu a konzultaci s našimi „ledovými špiony“. Těmi byli stejně jako na Central European Rally Honza Šrámek s Victorem Trnkou, kteří jinak úspěšně závodí s Celicou v MČR HA. Večer nás pak ještě čekaly povinné mediální povinnosti v blízkosti servisu.

Spolu se špiony jsme se pak ve čtvrtek ráno přesouvali zpět do Monaca, kde nás čekal odpolední slavnostní start. Druhá část týmu vyrazila k pobřeží s dodávkou, vlekem a obutím na všechny možné podmínky. Do poslední chvíle nebylo jasné, jaká volba pneumatik bude nejvýhodnější, a to se promítlo i do rozdílnosti preferencí jednotlivých posádek. Podle našich informací byla první RZ téměř celá velmi mokrá, s mlhou, pokračujícím deštěm a rizikem břečky v závěru. Druhá RZ kromě několika úvodních kilometrů, kde hrozila „jen“ námraza, měla nabízet souvislou vrstvu mokrého sněhu a břečky. Třetí RZ úvodního dne už měla zase být „jen“ mokrá a s mlhou. Do toho bylo samozřejmě nutné počítat s tmou a případnými vytahanými nečistotami. Já jsem se nakonec rozhodl pro variantu 3 sněhových bez hrotů a 3 hrotových. Pro úplnost dodávám, že na Monte Carlu není povolené použít mokrou variantu slicku, ani jakékoliv ruční dořezávání pneumatik.  Svoji volbu jsem považoval za spíše konzervativní. Našlo se několik jezdců, kteří si vzali dva slicky, ale větší procento lidí sáhlo po různé kombinaci sněhových pneumatik. Ať už s hroty, nebo bez nich.

Charakter první RZ byl čistě francouzský. Vpravo skála, vlevo svodidlo a na více než dvaceti kilometrech snad víc zatáček než v celém sprintovém kalendáři. V kombinaci s vydatným deštěm a mlhou, dost náročný začátek závodu. Měl jsem ale dobrý pocit z našeho rozpisu, a i když jsme v úvodu nechytili žádný extra rytmus, věděl jsem, že je to pořád jen začátek dlouhého závodu. Ztráta na nejrychlejší byla hned na úvod větší, než jsem doufal, ale na Monte platí víc než kdekoliv jinde, že výsledky má cenu sledovat až po skončení sekce. Nikdy nevíte, kdo na jakou RZ vsadil, nebo jakou zvolil strategii s pneumatikami. Druhá RZ byla super těžká. Jedna z nejtěžších, jakou jsem kdy jel. Tomu jsme podřídili i naše tempo a s přibývajícím sněhem na trati, rostl i můj respekt a rezerva, kterou jsem si nechával. Ve sněhové břečce to bylo opravdu klouzání a zejména klesání do cíle bylo hodně výživné. Ale bavilo nás to a jízdu jsme si užívali. Až do momentu, kde mi v pomalé rychlosti auto sklouzlo mimo stopu a tvrdě jsme levou stranou narazili na roh betonového svodidla. I když šlo o náraz v malé rychlosti, byl skutečně tvrdý a byl jsem sám překvapený, že se po stránce funkčnosti našemu Yarisu nic zásadního nestalo.  I když jsem zbylé asi dva kilometry do cíle projel téměř samospádem, přesto jsem na některých místech jen trnul, jestli se udržím na trati. Nic tak kluzkého v závodním autě dlouho nepamatuji. Stejně jako si nevzpomínám, kdy jsem naposledy šel do erzety s vědomím tak velké rezervy. A přesto bohužel přišel trest. Jen slabou náplastí nám v tu chvíli byly solidní splity na úrovní továrního jezdce fordu Jürgensona.

Následoval dlouhý přesun na poslední noční rychlostku, během kterého jsme s Radkem stihli jen rychlou inspekci rozsahu poškození a také provést domluvené změny v nastavení auta. Jediné, co nám bylo jasné, že nejsme schopní otevřít dveře na straně řidiče. Nakonec byla nedlouho před naším startem třetí rychlostka bohužel zrušena a my se tak vydali na cestu do večerního flexi servisu. Tam už ale zasáhli techničtí komisaři. Díky údajům z GPS věděli, že při nárazu, který mířil na levé přední dveře, působilo na auto přetížení zhruba 7 G. V nájezdu do flexi servisu mě komisaři požádali, ať otevřu poškozené dveře. Chvíli jsme si vzájemně vysvětlovali, že dveře opravdu otevřít nejdou, protože si nejdřív mysleli, že jim záměrně zatajuji nějaké poškození. Nakonec jsme se domluvili, že přijdou kontrolu udělat do servisu. My jsme se s mechaniky mezitím domlouvali na dalším postupu, pro případ, že rám poškozený nebude. Připravili jsme si veškeré díly a náhradní dveře, které nám zapůjčil italský Delta Rally, za což mu patří velký dík. Bohužel, když jsme dveře konečně dokázali otevřít, bylo nám jasné, že balíme a jedeme domů… Další studená sprcha bohužel následovala krátce po odstoupení. Po konzultaci s výrobcem bylo jasné, že se karoserie opravovat nebude. I zdánlivě malý "ťukanec" v nízké rychlosti, se bohužel může přenést přes velkou část auta do kotevních bodů náprav a ani důsledná oprava by tak nemusela zaručit, že bude karoserie stoprocentní… 

Rallye Monte Carlo 2026 mělo být highlight našeho dosavadního působení v rally. Místo toho přišlo už na konci první etapy zklamání v podobě odstoupení. Přesto jsme z Francie odjeli se spoustou zážitků a zkušeností, které nás rozhodně posunou správným směrem. Náš další program teď bude závislý na tom, jak moc opravy auta zasáhnou do našeho rozpočtu. Ať už ale naše příští štace bude kdekoliv, věřím, že máme smůlu na letošní sezonu snad už vybranou.