Autosportfoto

Jak jsme nejeli na Ennstal - Classic

Sledujeme jak se plní startovní listina veteránskými skvosty. Konečný počet je 200 účastníků. Vymýšlíme, kde se nám bude nejlépe sledovat průjezd veteránů a kde se na ně podíváme při průjezdní kontrole. S blížícím se termínem startu se obáváme předpovědi počasí. A opravdu je špatná - má trvale pršet. Dva dny před odjezdem nevydržíme a totálně měníme plán. Jede se do Itálie. Cílem v Dolomitech je „Passo di Stelvio“ (2.760 m).

 Středa 23. 7. 2008.

Na přechodu Hatě se setkávají dva Spitfire s jedním Eaglem SS (jak říká můj kamarád z Nitry Marian Bazala - nejrychlejší bazén v Evropě a okolí).

Je pod mrakem, ale neprší. Poslední káva za kačky a už jsme na čáře. Hned za ní zjišťuji, že Spitfire přestal kodrcat na nekvalitním asfaltu. Já nemusím sledovat, kde je jaká díra a můžu se kochat. Za Hollabrunem vidím těžké mraky. V Tullnu už prší, takže natahuji střechu. Bohužel předpověď vychází. Po dvou hodinách jízdy v dešti přemýšlím, jestli to nemám otočit. Blíží se zatáčky před městem Mariazell. Za sucha se na ně těším. Teď mě trochu děsí. Za stálého deště dojíždíme do Knittelfeldu. Podle předpovědi tady již pršet nemělo. Že by soudruzi z Rakouska udělali někde chybu? Počasí se umoudřilo až po 60 km okolo Murau. Hurá.

Zdoláváme první sedlo této anabáze Turracher Höhe (1.763 m). Pokračujeme kolem jezera Millstäter See. Máme za sebou 500 km a začínáme hledat, kam složíme hlavy. Vyšlo to na první pokus, v penzionu v Lendorfu. Večer opět prší. 

 Čtvrtek 24. 7. 2008.

Ráno není po dešti ani památky a my pokračujeme v cestě přes Gailbergsattel (982 m). V Kötschach - Mauthen odbočujeme doprava směrem na Dobbiaco. Jedeme po úzké, krásně točité silnici mezi skálami. Dojíždíme autobus a když vidím, jak těsně míjí skály, jsem rád, že v něm nesedím. Zdoláváme další malé sedlo Kartitscher Sattel (1.526 m). Přejíždíme hranice a jsme v Itálii. V Dobbiacu odbočujeme na Cortinu di Ampezzo. Tu jsme projeli jen okrajem a míříme na první pořádný průsmyk Passo di Falzarego (2.105 m). Krásná silnice, přede mnou žádný „ safety car“, tak ždímám ze Spitfira vše, co v něm je. Žena mě nebrzdí, přestože chvílemi neví, jak a čeho se držet. Nahoře zastavuji. Cáká ze mě adrenalin. V duchu se omlouvám motoru i pneumatikám, které mají o poznání menší vzorek. Ženě se neomlouvám. Mám podezření, že se jí to také líbilo. Dál už pokračuji o poznání pomaleji. Nerad bych zbytek cesty absolvoval na laně. Přejíždíme přes Passo Pordoi (2.239 m), městečka Canazei a Pozza di Fassa – cíl dnešní cesty.

 Pátek 25. 7. 2008.

Opět vstáváme do „azura“. Až si říkám, že by nějaký mráček neškodil. Vydáváme se přes Passo di Costalunga (1.745 m) k jezírku Karersee. V Bolzanu se nám, jako již několikrát předtím, ztratil Eagle SS. Tentokrát ho nehledáme, ale dáváme si sraz na kótě 1.363 m – Passo di Mendola. Spitfiry si dělají zajížďku k nejteplejšímu jezeru Itálie „ Lado di Caldaro“. Odtud se kolem vinic šplháme nahoru. Jedeme snad půl hodiny pořád do kopce. Přesto je vrchol jen ve výšce 1.363 m. Asi jsme vyjeli z nuly. Eagle se kupodivu našel, takže pokračujeme na Passo Tonale (1.883 m). Tam na nás číhají tři paneláky téměř socialistického typu a prodejci veteše. Přestože je pozdní odpoledne, chceme se ještě projet. Nic zlého netuše pokračujeme dál na Passo di Gavia (2.621 m).

Silnice má krásný povrch, neuvěřitelné vracečky a šířku tak akorát na auto a motorku, které jsme cestou potkávali. Zdá se nám, jako by se cesta zužovala a když proti nám pořád nejede žádné auto, máme pocit, že jsme přehlédli zákazovou značku. Cestu nelemují žádná svodidla, jen kamenné patníky, což v nás nebudí důvěru.

Jsme nahoře. Studený horský vzduch nám ochlazuje zpocená čela. Sjíždíme dolů. Občas uhýbám ke straně protijedoucím motorkám. Že to nebyla žádná sranda si uvědomuji ve chvíli, kdy mi žena řekne, že kdybych viděl kudy jedu, tak se po… Pro dnešek toho máme dost. Ubytovali jsme se v Sant Antonio, kousek od Bormia.

 Sobota 26. 7. 2008.

Opět žádný mrak. Tentokrát si spálené obličeje pečlivě mažeme. Jen posádka Eaglu svítí bělostí. Vydáváme se na nejvyšší bod naší cesty - Passo di Stelvio (2.757 m). Se stoupající výškou klesá výkon motoru i můj. Nahoře je chladno, zbytky sněhu a řídký vzduch. Cíle je dosaženo.

Teď zbývá jen bez problémů dojet domů. Cestou dolů vidíme, jak takové passy jezdí autobusy. Některé zatáčky i na třikrát. Pokračujeme přes Merano, Bolzano a Lienz zpět do Lendorfu, do stejného penzionu jako první den.

 Neděle 27. 7. 2008.

Ráno to bereme v rámci zrychlení po dálnici přes tauernský tunel do Radstatu.

Pokračujeme přes Schladming, Gröbning a Liezen. Cestou potkáváme plno veteránů, kteří se rozjíždějí z Ennstal – Classic. Takže jsme přece jen něco viděli. Jedeme podél řeky Salzy přes Mariazell a pak známou trasou přes Tulln a Hollabrun do Znojma. Tam si dáváme první kafe za kačky a rozjíždíme se s tím, že příští rok se pojedeme na Ennstal – Classic podívat zas.

 Máme za sebou 1.900 km, nářadí za celou cestu nikdo z nás nevytáhl, takže panuje všeobecná spokojenost.  


Milan Žilka
Ostopovice pri Brne